Clementine ♀, 2024
To tak jednou přišel telefonát – koťátko, včera večer nalezené, kdy mu tekla z pusinky krev. Toto koťátko sedělo na čtyřproudovce u hřbitova v Brně. Na té šílené silnici, kde všichni jezdí dostatečně rychle na to, aby koťátko přehlédli. Měla štěstí. Obrovské štěstí.
Víte, proč u nás dostala jméno Clementine? Toto jméno je spjaté se slovíčkem SOUCIT. Soucit, který s ní rozhodně neměl ten, kdo ji pravděpodobně VYHODIL Z JEDOUCÍHO AUTA.
Holčička má hodně odřený čumáček, je hubená, bolestivá, zasvrabená. Na hlavičku dopadla určitě… Samozřejmě jedná se pouze o naši domněnku, ale je to varianta, která nám dává největší smysl.
Clem se u nás po delší době konečně vykakala a vyčůrala, nicméně vše pod sebe, odmítala se hnout. Kam ji člověk dal, tam ležela. Třásla se, ale vrněla. Věděla, že jsme tam pro ni. A že jakmile zaberou léky na bolest, bude zase dobře.
S Clem jsme si dlouho nevěděli rady. Z veterinární hlediska byla naprosto v pořádku. Byla zlomená psychicky. Zkoušeli jsme snad úplně vše, ale holčička se pořád strašně bála. Vůbec se nechovala jako normální kočka… A pak přišel zázrak.
Majlo měl jít bydlet. A my byli šťastní, protože si jej vybrali známí, přímo sousedé, u kterých víme, že by se měl jako pán. Vše už bylo tak nějak domluvené… a pak sousedé poznali Clementine. A hádejte co? Holčičce neodolali a hned si ji vzali k sobě.
Zrovna když už jsem chtěla psát příspěvek o tom, jak je na tom stále psychicky zle a že už si nevíme rady s tím, jak víc bychom jí mohli pomoci. A pak přijdou oni, že si ji zkusí vzít k sobě… a ta malá úplně roztála, nechala se hladit od dvou malých holčiček, které se jí velmi láskyplně věnují.
Ta malá kulička, věčně v tenzi, vystrašená se vůbec pohnout… má SVOJE DOMA, SVOJE LIDI, SVOJI NOVOU RODINU. Konečně je v bezpečí, není nikde zavřená, už žádné osamělé noci kdo ví kde. Hrubé vyhození z auta bude pouhou minulostí, kterou brzy zapomene, malá jizva na dušičce. A zůstane tu jen to dobré – bezpečí, klid a láska. Už napořád…
A já tu řvu jak želva, protože tohle bylo opravdu nečekané a tak moc dojemné. Tahle „práce“ člověku někdy dokáže opravdu řádně roztrhat srdíčko na kusy a zatemnit mysl, přesvědčuje mě stále častěji o tom, že někteří lidé jsou prostě odpad… a pak přijde takový moment, kdy cítím tu neskutečnou vděčnost a lásku a říkám si, že přesně za tohle to stojí. Pro tyhle momenty to děláme. Proto to má smysl.
Clem, zažila sis asi pořádné peklo… ale věř nám, že odteď už to bude jen a jen lepší, krůček po krůčku. Protože teď už se nemáš čeho bát. Jsi doma a kousek od nás.
